Nové pověsti Finočnické - chapter one

Žila byla kdysi za dávných mýtických časů, kdy ještě Šemík byl hříbětem tak krotkým, že slintavka, kterou zdá se trpí všichni koně, nebyla v tak smrtelně pokročilém stádiu, ba naopak, sliny měly spíše bělavou barvu, takže vzbuzovaly dojem, že Šemík tajně provádí se svým žokejem blow job, kněžna Miluše. Hodiny trávila zíráním do propastí, do vzdálených krajin, které se rozprostíraly tak nedosažitelně daleko, vytoužená krajina oplývající konečně nečím jiným než pouhým medem. Jednoho dne, když vycházela zahalena v jasně purpurových šatech zdobených drahými safíry z její soukromé jurty, zakopla o práh. Nakvašená jako kvašáky, jak se tehdy říkalo Znojemským okurkům, protože Znojmo v té době ještě neexistovalo, razila si neohroženě cestu davem čítající komorníka a dvě kurtizány. Rázným krokem došla až na kraj skály, která se majestátně tyčila nad obrovským údolím. Údolí díky tomuto žulovému masivu vypadalo naprosto nicotně, což tomuto místu zůstalo až dodnes, a to i přes fakt, že skála byla již dávno stržena a údolí zaplavily domy, muzeam a prý sto věží, ikdyž někteří lidé se domnívají, že věží je ve skutečnosti jen 99. Stále ještě poněkud neklidná kněžna zvolala zničehož nic, až to všechny překvapilo: "Právě jsem si narazila palec o práh, na počest této nehody zde postavíme město, kterému se budou všichni smát." A tak vznikla Praha.

Dr. Havlíček