Sandálská volba

Byla – nebyla, za devatero horami a devatero ropovody se rozkládala země, jejíž bohatství, sláva a prestiž bývala známa široko daleko. Lidé zde byli pokojní, pracovití a ochotní pomáhat si. Žili v pokoji a míru, válku nepamatoval ani starý Zdaňa, který své stáří trávil vykládáním povídek o dvou neznámých. Všichni lidé byli šťastni, ekonomická situace země byla více než dobrá, lidé si mohli volit vládu a ve školství se už dávno zapomnělo, že kdysi existoval někdo, kdo přijímal transparent s nápisem: Intelektuálové jděte do hajzlu! a přitom byl samotným ministrem školství. Idilický život trval již po desetiletí, ale dříve se to říci nedalo. Tenkrát, v dobách dávno minulých, kdy byl Šemík ještě hříbětem a v televizi běžel teprve 50. díl seriálu Veterinární ordinace na růžovém hřbitově, se lidé nemohli svobodně vyjadřovat, ani pokojně pracovat a dokonce ani kostely Protestantských církví nemohli mít věž, aby mohly shlížet ze shora na ostatní obyvatelstvo. Starý Zdaňa občas vyměnil svoji historku o dvou neznámých a oživil v mysli vzpomínky na zlou dobu, když ještě neměl cop, protože se prý bál, že by vypadal jako „mánička“ jak se takovým lidem tehdy říkalo. Říkal, že mít cop, znamenalo neoficiální protest proti té době, ale říkal, že tenkrát nebyl takový „samuraj“ a že se bál, takže si nachal narůst cop až teď, jako opožděný protest. Idila života obyvatel Sandálu, jak se jmenovala tamní země, však neměla být nekonečná. Jak běžel život Sandalistů, stejně tak beželo období vlády tamního prezidenta, váženého pana Václava Pouze, který se ke konci svého období rozhodl, že vypustí do Sandálu mor. Mor v podobě lidské spodiny, vrazi, daňoví podvodníci a další zločinci se volně procházeli ulicemi měst Sandálu. Jakoby se s tím všechno zvrtlo. Když se k lidem dostal seznam kandidátů na příštího prezidenta, začala naprostá mánie. Přívrženci „Avatara“ se natřeli na modro a klidně chodili po ulicích jen tak, jak je Bůh stvořil. Proto se jim posměšně začalo říkat „Šmoulové“. Přívrženci pana „Pasáka“ se začali opíjet a denně byli hlášeny umrtí na otravu alkoholem. „Knížecí“ přívrženci začali sborově šišlat kdykoli, když uslyšeli někoho vyznávat ideologii jiného kandidáta a „Beerovci“ začali propagačně nosit neustálu tutéž kravatu. Šílenství pokračovalo a v den voleb, v Sandálu se totiž volilo jeden jediný den, se všichni sešli na náměstí sv. Bóři von Bořetická 17, aby vhodili svůj hlasovací lístek do urny. „Knížecí“ ihned po příchodu začali hlasitě sborově šišlat, „Šmoulové“ je polili modrou barvou a „Beerovci“ společně s „Pasákovci“ se vrhli do potyčky. Začala hromadná bitva, ideologie se střetli právě v den voleb. Jediný, kdo se tohoto skandálního boje neučastnil, byl starý Zdaňa, který se svým houpavým kulhavým krokem vypravil do volební místnosti. Když se ohlédl se slovy: „Jako na Národní..“ se šinul dál. Kulhajíce a zahloubán do hlubokých myšlenek, uvědomil si, že výsledek voleb závisí jen na něm. Vzal svůj lístek do ruky, naklonil se nad urnu a papír roztrhal. Se slovy „Toho bohdá nebude, aby Zdaňa o vládě rozhodoval.“ se vydal zpět do pohodlí svého domova, kde hloubal nad idiotstvím lidského života, jež spočívá v touze po tom, co nemáme.

Takže, vyčůrat a spát...

Dobrou noc a sladké sny Vám přeje Dr. Havlíček.

;)