Je vám okolo třiceti, jste v reprezentaci mužů, hrajete za švédskou Storvretu, máte hodnou a milou choť a jednoho malého caparta. V životě vám vše vychází, jste úspěšný v práci, ve sportu i mezi přáteli.
Jednoho krásného roku, na jednom krásném místě, se koná MS ve florbale, a vy tam samozřejmě nechybýte. Celá vaše rodina na tuto chvíli čekala, celý národ stojí v očekávání, zda vy a váš tým uspějete. Dva roky se na tuto akci připravujete. Každý neúspěch je obrovským zklamáním nejen pro vás a váš tým, ale i pro hrdost národa. Naštěsti se vám daří a s přehledem postupujete do semifinále, kde narážíte na výběr Finska. Jste to právě vy, kdo jediným gólem v poslední minutě prodloužení rozhoduje zápas,Tým Švýcarů proti vám nemá šanci, vy dáváte hattrick a jste vyhlášen hvězdou zápasu a nejlepším hráčem mistrovství světa. Při předávání medailí z čista jasna úplná tma, není nic vidět, ale ani slyšet, jediné co slyšíte je nějaký hlas, který říká: "Vstávej broučku", vy otevřete oči a ocitnete se v ošklivém 1,5+1 někde u dálnice. První co uděláte je, že začnete hledat medaile z MS.
Je jasné, že pokud nic nenajdete, byl to sen. V této situaci se nesmíte tzv. zbláznit hrůzou a nepropadnout panice. Holt musíte doufat, že se vám tento sen bude zdát alespoň ještě jednou.
Nakonec si myslím, že lepší je věci konat, než o nich jen snít (naše florbalová reprezentace by mohla povídat).
Dr. Ciglbauer
