Dnes se v našem Deníčku podíváme na trénink, který byl kvůli nevoli pána tam nahoře přeložen do té nejlepší, největší a nejkomfortnější tělocvičny v Brně (pro ty co by si to třeba špatně vyložili, řečeno ironicky), na tělocvičnu ZŠ Antonínská.
Atmosféra v prťavé šatně se dala krájet, možná i proto, že jsme tam byli tak namačkaní, že by jakýkoli řez měl asi úspěch. Někteří z nás tuto "díru" už dobře znají, ti druzí, kteří nemají takové štestí byli údivem omráčeni a nějakou chvíli jim trvalo se aklimatizovat do prostředí "haly".
Po klasickém protažení, které bylo jisto jistě velmi dynamické a to i díky dozorujícímu Víťovi von Bořa shop, kterému patří náš dík. V první části tréninku se nedělo nic neobvyklého, za to ta druhá část, ta opravdu stála zato, nejen že náš Patrik Pollak (s Polskem nemá tento chlapec nic společného) zabíjel vše, co se dalo, a to mu stačilo vydat ze sebe pouze jedinou hlásku, ale páni trenéři si nás asi zpletli z Mariňáky z námořnictva USA. Připravena byla nelítostná dráha plná těch nejméně oblíbených. Třeba překážka číslo 2 byl kotoul letmo, ale my jsme ji nesměle přejmenovali na Boříkův příkop, o překážku zpět jsme imitovali skákání pneumatikami, tato překážka dostala název Tref se nebo zgebni, překážka number 3 byla jako stvořená pro Šárku Záhrobskou, která ovšem nebyla přítomna. Zastoupil jsem ji já i ostatní z mých druhů. Nelítostné byly překážky 4 a 5, skok snožmo, to je mezi florbalisty celkově velmi neoblíbený pojem, a když se k tomu přidá šplhání na laně, tak je vymalováno. Následoval úsek s během a i nějakým tím posilováním a jako poslední překážka před cílem byly schody, později (doma) pojmenovány Schody do nebe a zpět na začátek.
To bylo vše, čekalo nás protažení a s ním byl připraven Hi I am Mira. Vše probíhalo hladce, dokud nepřišel zcela nový, dosud neobjevený a tudíž nezkoumaný cvik, připomínající některé zcény z jak bych to definoval, no prostě pornofilmů. Kdo před tímto cvikem uvažoval, že by chtěl být ženou, tak o tom už na 100% neuvažuje.
Dr. Ciglbauer
