Milý deníčku.
Dnes jsem ji opět potkal. Je tak nádherná, není divu, že o mě nezavadí očkem, jak bych pro ni mohl být dost dobrý. Její dlouhé kaštanové vlasy a její hnědé oči mě vždy tak oslní, že nejsem schopen přemýšlet..
Vážení, předpokládám, že jste poněkud překvapeni a zcela vůbec netušíte, proč sem píšu takové možná pravdivé pseudoslova. Dnes se pokusím zamyslet nad tím, proč si vůbec někdo píše deníček.
Oslovení:
Zkusme si na chvíli zamyslet nad tím, proč deníček vůbec oslovujeme. Jaký k tomu máme důvod? Vždyť deníček nemůže komunikovat, tedy ani odpovědět na pozdrav. Možná však lidé doufají, že mají doma deník Toma Riddela, a že si s ním budou moci popovídat a kdo ví, třeba najdou i tajemnou komnatu. Možná byl deníček vyroben z Enta Stromovouse a podědil po něm nějaké ty specifické vlastnosti, například schopnost mluvit. To ví jen Bůh...
Ženské plemeno: Povětšinou se svěřují se svým chmurným milostným životem. To je ve své pravé podstatě jeden obrovský oxymorón. Většinou není daná osoba sto říci onomu muži, že je do něj in love, a proto se raději svěří svému tichému němému příteli. To však zcela nedává smysl, už při oslovení "Milý deníčku" je zcela zřejmé, že deníček je mužského rodu a je tedy jedna ruka s jejím tajným středem chtíče. Ženy, nevěřte deníčku, je to pro muže veřejná rozhlasová stanice.
Mužské plemeno: Pravděpodobně jde o niterný pocit mluvit s někým, kdo nic neřekne. Ideální pro samostředné typy mužů (o ženách nemluvě). Nebohý deníček si vše vyposlechne, ale protože má respekt ke svému páníčkovi, nic nikomu nepoví.
Dr. Havlíček
