V prvním díle této dvoudílné série jste poznali nástrahy cestování po Brně ve stavu kalamity, což je fyzicky i psychicky velmi náročné a pro lidi, kteří trpí problémy se stresem to může být nepředstavitelný problém, proto těmto lidem vzdávám hold.
Na minulý díl navážu tam, kde jsem skončil, tramvaje jely pomalu, staré paní jen nevěřícně kroutily hlavami a strachovaly se o zboží v sobotní slevě, někdo naštvaně sledoval každou přibývající minutu na informačním panelu a lidé jako se báli, že někam příjdou pozdě. Cesta tramvají se zdála nekonečná, ale já si krátil chvíli díváním se z okna. Po dynamickém vystoupení z tramvaje jsem nabral směr trolejbusová zastávka za rohem. Kalamita udělala svoje, trolejbusové spoje zřejmě v šoku z tohoto stavu zaviněného přírodními vlivy zapomněly vyjet ze startu své mise. Čekal jsem celých 12 minut dokud se na horizontu objevil stroj určený pro přepravu osob, poháněný na elektřinu a využívajíc kola.
Po většinu cesty se zdálo být vše v naprostém pořádku, silničáři si asi něčeho lízli, protože silnice byly celkem sjízdné. Problém nastal za notoricky neznámou zastávkou Anthropos, zde se totiž nachází pro pár lidí velice známý kopec zvaný LískovecLangma, ten kopec je v zimě postrachem všech řidičů MHD v Brně. Bohužel dopravní podnik z existenčních důvodů zrušil 2. tábor (Pisárecká), který sloužil jako opěrný bod pro všechny výpravy, které se rozhodly zdolat PisáreckoLískovecký "masiv". Tato chyba se ukázala jako osudová. Těsně nad místem, kde v minulosti stával 2. tábor trolejbus uvízl. Možná to bylo dílo osudu nebo si s námi jen hrála příroda, každopádně jsme byli odříznuti uprostřed kopce a nemohli dopředu ani dozadu. Zbývala jediná možnost, pokračovat pěšky. Tato možnost si žádala mnoho vynaložených sil navíc, k tomu všemu jsme neměl sněžnice. Cesta byla náročná, plná smrtelných nebezpečí, všude bylo jen bílo, ale naděje žila, ta naděje, která před malou chvílí málem vyhasla. Lidé se otáčeli, když spatřili moje vražedné tempo. Šel jsem za svým cílem velice odhodlaně a nebojácně a když jsem uviděl dva ze svých druhů, nadšením jsem zapomněl na únavu, zmocnil jse mne pocit vítězství.
Dorazil jsem v pořádku plný nových zkušeností.
Dr. Ciglbauer
