Opět Vás zdravím vážení návštěvníci Finočníku. Ještě než se dostanu k samotnému článku, rád bych Vás zpravil o tom, že Finočníku se podařilo infiltrovat Facebook, stejně jako Hannibal Barkas expandoval přes Alpy do Itálie a plenil římské území. Ano, Finočník je na Facebooku a jako vlna jej zaplavuje. Do února lze právě na tomto sociálním serveru hlasovat o novém logu Florbalové Inspirace - Nočník. Odkaz na finočnický facebookový profil: https://www.facebook.com/Finocnik?ref=hl. Další novinkou je rubrika Sebastianovi frky, v této rubrice se Vás pokusí pobavit Sebastian Bajgar svými příhodami, postřehy a dalšími pokusy.
Hluk, davy lidí proudící tam a zase zpátky, zvuky dopadajících toolbagů na kamennou podlahu místnosti. Nemohu si už vzpomenout kam bloudily mé myšlenky. Vše se smísilo v jedno. Tu mne z chvilkové letargie probudil náhlý příchod Bóři von Bořetická 17. Jeho dynamickou chůzi doprovázel příznačně dynamický pozdrav. Zvedl jsem hlavu a uzřel jsem Bóřu nesoucího od pohledu těžkou tašku vetchého stavu. Můj bystrý mozek vycítil přítomnost mého dresu. Bóřově dynamičnosti se toho rána nemohl vyrovnat ani králíček Duracell, který vůči řidiči Rakety působil jako řadový dělník z dob první průmyslové revoluce. Jakoby mne nakazil, což bylo dosti nečekané, jelikož rýma mne zmáhala již půl druhého týdne a můj mozek se zjevně rozhodl zvýšit svůj objem, ale kapacita lebky zůstala stejná což zapříčinilo nesnesitelně intenzivní bolest lebky. Když na mne Bóřa udeřil souvětím: "Havl to má na starost. Máš zodpovědnost za to, že všichni vystoupí ve Slavkově a že dorazíte všichni na halu." Dále se obrátil na spoluhráče a kamaráda Paťu Pollaka s tím, že vezme naše dresy, ale že je mu dá za chvíli. Trenéři nám zakoupili lístky na vlak a doprovodili nás na peron. Nutno říci, že jsem byl značně zaskočen. Ne tím, že vlaková souprava k nám se šinoucí byla ve zbědovaném stavu, na tento fakt jsem si zvykl, znám přece ČS. Můj údiv byl zapříčiněn spíše tím, že Bóřa svěřil dost možná nejmladšímu členu výpravy, myslím tím sebe, tak důležitý úkol jako je doprava mužstva v čele s notoricky známým Tomášem 'Ťamíkem' Novotným. Jen ztežka jsem se dostavál do vlaku, jelikož můj toolbag se zjevně rozhodl vyhlásit stávku a ne a ne se vejít do dveří. Nakonec jsem svůj boj vyhrál. Avšak bylo to zjevně Pyrrhovo vítězství. Vlak vyrazil drkotaje po kolejích. Jakožto vážená osoba jsem usednul na neuvěřitělně pohodlné kožené sedadlo, které v parných letních dnech způsobovalo cestujícím s krátkými nohavicemi nemalé potíže, jelikož snaha odlepit se od nich po hodině jízdy byla naprosto sysifovská práce. Vedle mne usedl Paťa Pollak, onen spoluhráč, jemuž měl svěřit Bóřa dresy. Právě v tu chvíli, kdy jsem uzřel zastávku hlásající Hrušovany u Brna, teda bydliště mého dalšího trenéra Coache Cartera, ozvalo se libozvučné vyzvánění vzdáleně připomínající hymna Sovětského Svazu. Paťa přijal hovor a když jeho dialog s mobilem, jenž byl dík faktu, že mobil je neživá věc v podstatě monologem, skončil oznámil, že Bóřa mu nedal dresy a že je doveze na halu. Dále jsme pokračovali v cestě směr Slavkov. Zničehož nic jsem si uvědomil, že nemám ponětí, jaká zastávka je před Slavkovem a že bychom ho mohli lehce přejet. V tu chvíli se mi sevřelo hrdlo, možná na tom mělo podíl i polknutí řízku, který jsem měl právě po ruce. Vydal jsem se po vagónu k záchodu, doufajíce že zde bude mapka s trasou, byla tam, ale po Slavkovu jakoby se zem slehla. Vrátil jsem se na sedadlo, které mi překvapivě nikdo nezased. A jak to všechno dopadlo? Nakonec jsem naposlední chvíli uzřel ceduli s nápisem Slavkov u Brna a zavelel jsem k přeskupení ke dveřím s plnou polní. Tím jsem opět potvrdil svoji strategickou genialitu a vydal jsem se na dlouhou cestu na slavkovskou halu do týla nepřítele.
Dr. Havlíček
